NA (trochu delší) SLOVÍČKO S VERU 🙂

Ahoj, jsem Verča :), šťastně vdaná holka (někdy nám to v tom vztahu taky skřípe, ale tak na obloze taky pořád nesvítí sluníčko že jo? ;)) a maminka třech dětí, který se narodily během 4 let – prvních pár let se přiznám, že to byl pro mě pěkný záhul a psychický vypětí vám povím, ale o tom se dozvíš o něco níž 🙂 Teď už si roli mamči (jak mi říkají naše děti) náležitě užívám 🙂

Jsem autorka Pro Lepší Život, ukazuju ženám, jak najít lásku k sobě a ke svému tělu.

Problémy s postavou jsem nikdy neměla, od dětství jsem sportovala a jídlo nikdy neřešila. Několik let jsem se věnovala gymnastice, později pak aerobiku, to i soutěžně – „štěstí“ jsem např. zkoušela v Miss Aerobik, kde mi o kousek uteklo finálové místo. Na druhým stupni základní školy jsem hrála závodně volejbal. Rekreační sporty jako je např. kolo, procházky nebo v zimě lyže byly a jsou pro mě samozřejmostí.

Na střední škole jsem se pak nechala zlákat různýma dietama, které spolužačky zkoušely a víc začala řešit svou postavu o něco víc, svoje „tlustý stehna“, „velký boky“ a taky malý prsa – to mě doprovázelo teda už i na druhým stupni základní školy.

Za vidinou vypadat jako ty holky modelky z titulních stránek různých časopisů. Tehdy mě vůbec nenapadlo a ani jsem netušila, že existuje něco jako je retuš nebo photoshop a všemu co vidím v časopisech – ty krásné štíhlé holky bez pupínků, znamínek, se sametovou pletí jako dětská prdelka, jsem prostě věřila a začala řešit svůj vzhled, který se těmto „ideálům krásy“ ani zdaleka neblížil. Přesně si teď i vybavím jak jsem se například styděla za svý pihy a znamínka, nebo celulitidu na stehnech, kdy jsem nesnášela nosit kraťasy nebo krátkou sukni. Zkrátka a dobře, hledala jsem neustále na svém těle chyby a neměla jsem se ráda taková jaká jsem, nedokázala jsem se přijmout a mít se ráda. Tehdy mě ani nenapadlo hledat jiný cesty, jako je např. sebe rozvoj…sebe hodnota… a nechala se zmanipulovat dietním průmyslem a hlavně vším co vidím kolem sebe. 

Myslela jsem si, že za každou cenu musím být „dokonalá“, aby mě měl někdo vůbec rád nebo abych někam patřila a zapadla do party, do který jsem tak moc chtěla tenkrát patřit.

Chuť pořád něco vymejšlet mě neopustila nikdy. Pár let po vystudování obchodní školy jsem si u nás v Letohradě otevřela Spinning centrum a to šlapalo krásných 5 let.

Během té doby jsem pochopila, že to není pouze o vzhledu, ale především o tom co se mi honí v hlavě za myšlenky. Věděla jsem, že se na to chci víc zaměřit, zajímat se o to víc…

Další impuls nastal v době, kdy jsem byla pár měsíců po třetím porodu našeho syna, tehdy jsem se necítila vůbec dobře ve svém vlastním těle, kila navíc i povolená kůže na břiše po třetím těhotenství mi vadila tak, že při každém pohledu na oblečení ve skříni, které neobléknu jsem se i několikrát rozbrečela. Nic jsem v tý době na sebe neoblíkla, všechno mi bylo malý a i několik měsíců po porodu jsem nosila těhotenský legíny, kalhoty nebo šaty.  S holkama jsme se pak vydaly na nákupy a při pohledu, že si musím kupovat velikosti 40 – 42 mi bylo tenkrát na nic (do tý doby jsem byla zvyklá na číslo 36-38).

Byla jsem nešťastná, nespokojená, protivná k sobě i ostatním, nic mě nebavilo a chuť na sobě makat mě opustila, prostě žádné světlo na konci tunelu. Až jednoho dne jsem ležela schoulená v klubíčku na zemi u nás doma v šatně, brečela a nevěděla jsem co se sebou. Myslela jsem si, že „puknu“, přišlo velké psychické zhroucení…za ty roky co jsem se soustředila a nechala se ovládat svým vzhledem… Bylo mi jasný, že s tím musím něco dělat, jinak se to nezmění a bude to jen a jen horší.

Nevěděla jsem ale jak a ani se mi nechtělo cokoli se sebou dělat. Nesnášela jsem pohled mého nahého těla v zrcadle a i když byly chvíle, kdy jsem se cítila vlastně skvěle, tak pohled do zrcadla mi zase připomněl „mou nedokonalou postavu“ a ani takové řeči typu: „na to, že máš tři děti, tak vypadáš skvěle, mi vůbec nepomáhaly. Dokud my sami se nebudeme cítit skvěle ve svém vlastním těle, tak ať si okolí říká co chce, na chvilku nás to možná utěší, ale ne na dlouho. A takhle to šlo pořád dokola.

V pravou chvíli mi do cesty přišla jedna osoba, která mi dokázala definovat moje problémy, podívat se na moji cestu psychosomatickým pohledem – naordinovala mi tzv. krizové kapky – Bachovy esence, které mi tehdy pomohly se uklidnit, brát situaci s větším nadhledem a konečně jsem měla chuť a odhodlání na sobě vědomě začít pracovat, s tělem i myslí.

Holka co má ráda seberealizaci a neustále něco vymýšlí 🙂

Pátý rok na „mateřský dovolený“, kdy jsem během 4 let porodila tři děti, jsem cítila, že potřebuju mít čas jen pro sebe. Možná proto jsem se i ten samý rok přihlásila do soutěže Missis aerobik. Najednou totiž přišel do mého života nový impuls a obrovská motivace na sobě pořádně máknout, přijít na jiné myšlenky a být tak i mezi jinými lidmi. Celá příprava od začátku, přes mé vítězství ve výběrovém kole v Pardubicích byla úžasná. Nabilo mě to neskutečnou energií a radostí, byla jsem zase šťastná, protože se mi po dlouhé době vrátila ta moje pozitivní nekončící nálada, zkrátka jsem opět mohla dělat to co mě baví bez jakýchkoli dalších úmyslů.

Do soutěže jsem dala maximum a nezapomenu na den, kdy mě vyhlásili nejprve jako vítězku kategorie Missis Sympatie a poté jako I. Vícemissis Aerobik 2015. Celkově soutěž byla úžasná, hlavně i kvůli lidem, kterými jsem byla obklopena a jsou v mém životě do dnes. V té době přišla i první myšlenka pomáhat lidem s hubnutím a začala snít o tom, že ze mě bude výživová poradkyně. Krátce na to jsem se přihlásila do kurzu o Výživě dětí, Těhotných a kojících žen a v ten samý rok jsem Absolvovala rekvalifikační kurz Poradce pro výživu v Hradci Králové.

Jak už to bývá, životní cesta bývá letitá a hlavně hodně klikatá. Život je cesta a cesta je cíl. A pokud někdo nechápe vaši cestu, je to tak v pořádku, není to jeho cesta, je jen a jen vaše!

Jednou jste na hoře a jednou zase dole. Když se ohlídnu do minulosti, byla jsem holka, co dostala vždycky všechno co chtěla, nebo co si v dětství u rodičů vybrečela. Od dětství jsem byla až moc upjatá na svůj vzhled, na to co hezkýho si koupím na sebe, aby mě to udělalo „šťastnou“. Zkrátka a dobře jsem žila tolik let spíš proto, že jsem se radovala hlavně z materiálních věcí než zážitků a prožitků.

V krátkosti bych chtěla zmínit moji závislost na sociálních sítích…kde jsem se tehdy srovnávala s nesrovnatelným – vzhlížela jsem hlavně k mladým svobodným a bez dětným fitnessačkám a pokoušela se zas a znovu o postavu jakou jsem měla dřív…V tu dobu taky přišla první myšlenka, že půjdu na plastickou operaci…že budu konečně šťastná, když si nechám udělat…A jak to všechno dopadlo? To se dozvíš v celým mým příběhu bez obalu v online programu NA*rat číslům. 

Byla jsem holka, co neznala svoje hodnoty, holka co dělala všechno proto, jen aby se zavděčila lidem kolem sebe. Holka co neměla sebevědomí a dělala všechno proto, aby to okolí nepoznalo. Holka, co se styděla a bála se říkat svoje názory nahlas. Holka co se smála, ale přitom jí bolelo srdce. Holka, která si neuměla říkat o pomoc. Holka, která žila v toxických vztazích a nechala si tak ubližovat na svým duševním zdraví. Holka, která říkala neustále všem ANO, i-když uvnitř sebe cítila a chtěla říkat NE. Holka co tolik let řešila co si o ní myslí nebo říkají ostatní. Holka, co byla závislá a potřebovala opakovanou pochvalu z venčí, aby se utvrdila, že je „krásná“ a byla na tom závislá, jinak se cítila bezvýznamná. 

Zpětně, když tady nad tím tak teď přemýšlím a sdílím s vámi část svýho příběhu, uvědomuju si čím dál víc a každým dnem jsem přesvědčená, že všechno se děje pro něco, všechno přichází v ten správný čas. Všechno co se v našem životě děje má svůj smysl, má svůj význam, i-když to třeba nevidíme hned, ale když se za nějaký čas ohlídneme, dává to neuvěřitelně velký smysl. Nic není náhoda a děje se v ten daný okamžik  právě pro to, abychom poznali sami sebe. Abychom našli co v životě potřebujeme, abychom jednali v souladu s našimi dary duše, se kterými jsme přišli na tento svět. Nikdo nevíme jak dlouho tady budeme, tak proč nežít život naplno, proč si nestoupnout do svý vlastní síly – Abychom byli konečně OPRAVDOVĚ ŠŤASTNÝ!!! Bez jakýchkoli předsudků, limitů a strachů. Bez toho co se od nás očekává, jak by to bylo být, ale jednoduše tak, jak to cítíme my sami – ať už to cítíme jakkoli – protože co nám říká naše srdce, naše intuice, to je to naše a je to tak v pořádku!

Proto jsem vděčná za zkušenosti, díky kterým jsem poznala sama sebe, co opravdu chci, co chci v životě dělat a proč, jak chci mluvit, jak se chci vyjadřovat, s kým se chci stýkat, jak se chci stravovat…ZKRÁTKA JAK CHCI ŽÍT JÁ a ne podle toho jak bych měla žít, protože se to očekává od společnosti nebo lidí kolem mě…

Díky tomu všemu, díky všem těm pádům a vrcholům, díky těm všem zkušenostem jsem dnes tam, kde jsem chtěla být jen já sama, na základě mých rozhodnutí, na základě mé zodpovědnosti, kterou jsem naplno za svůj život převzala. Ámen 🙂

Jsem člověk, který věří na sílu myšlenky a vesmírnou energii, říkám si co dáváš, to se ti vrátí. Pravděpodobně jsem i pro toto uvědomění zasloužila pořádnou facku, která mě dostala až na samé dno, kdy krátce před první vyhlášenou karanténou se mi jednoho dne nevrátil manžel z lékařského vyšetření s tím, že mu našli nádor a ještě tentýž den ho budou operovat. V takové chvíli se mi zastavil svět, nevidíte…neslyšíte…nevíte co bude dál…a myslíte, nebo alespoň já jsem to tak v té chvíli měla, na to nejhorší… co když…kdyby…doma se třemi malými dětmi…jak bych to dělala…to bych nezvládla…BYL TO ŠOK!!!

Přišla doba nejistoty a čekání co bude dál… Naštěstí vše dobře dopadlo… A já jsem cítila, že už nikdy nic nebude jako dřív, že už já nebudu jako dřív – otevřela jsem srdce. V té samé době jsem se začala Radovat opravdu z každé maličkosti. Zamilovala jsem se do pečení malých dortíků (cupcakes) a rozdávala radost všem kde se dalo. Pečení mi pomáhalo oprostit se od každodenních starostí a od samého začátku je to pro mě neskutečný relax a meditace, kdy nemyslím na nic jiného, vypnu hlavu a zdobím.

Neskutečně mě naplňuje pocit, že mohu vnášet radost dospělým i dětem na rodinných oslavách a zpříjemním tak jejich životní události a příležitosti dortíkem, kdy nejen, že se jim můj výrobek líbí, ale hlavně, že i chutná 😉 Jaký máte pocit vy, když dostanete dortík? 😉 Nebo jaký jste měli pocit, když jste jako dítě dostali narozeninový dort?

Z počátku se ve mně prala myšlenka – pečení sladkého a (tehdy jsem ještě byla) výživová poradkyně? To k sobě přeci nejde! Co si řeknou ostatní? Ale víte co? V tu chvíli jsem přestala poslouchat hlavu a uvědomila si, co mi říká srdce. Vždyť neustále tvrdím, že neexistuje špatná potravina, pouze její špatné množství. Já sama jsem gurmán a všežravec, bez dobrého jídla a pití si nedokážu život představit a bez dortíku jakbysmet, tak proč si cokoli zakazovat a omezovat se?

Ne vždy tomu však bylo a byly doby, kdy jsem řešila každé sousto, striktně si zakazovala určité potraviny a než jsem snědla jakékoli jídlo, tak jsem přemýšlela zda mám na talíři všechny potřebné makroživiny a kolik kalorií zrovna sním. Ale proč to říkám? No protože záliba v pečení dortíků a hlavně jejich zdobení mně vnesla klid, harmonii a rovnováhu s mým tělem i životem.
Co si řeknou ostatní jsem přestala řešit a už vím, že není v mých silách zavděčit se všem. Jsem sama sebou a to je pro mě ten hlavní, osvobozující pocit ☺

S mým životním příběhem souvisí můj projekt (Strava) Pro Lepší Život, který je zaměřen na ženy, kterým vracím jejich sebevědomí, lásku k sobě a lásku k tělu. Dávám jim pocit, že mít se na prvním místě není sobeckost, ale nutnost a aby se měly rády takové jaké jsou i třeba s pár kily navíc. Ukazuji jim, že povolené bříško po porodech, celulitida, vrásky i fotky bez filtru existují a je to normální.

Dnes to nejsou pouze titulní strany časopisů, ale především sociální sítě, které nám z většiny ukazují pouze „dokonalá těla“ v nepřirozených pozách. Člověk, aby z toho měl někdy depku. Proto jsem tu já, abych vám poodhalila i nějakou tu realitu normální holky – ženy – maminky.
Jediný člověk se kterým bysme se měli porovnávat je ten, kterého vidíme každý den v zrcadle.

JSEM TADY PROTO, ABYCH VÁM DALA VĚDĚT, ŽE V TOM NEJSTE SAMY.

Všechny se snažíme žít svůj život jak nejlépe umíme. Být tou nejlepší mámou, manželkou, přítelkyní a k tomu všemu se toužíme cítit a vypadat skvěle. Každá máme své těžkosti, problémy, špatné dny, kdy se nám nechce vůbec nic a pochybujeme úplně o všem. Tento pocit však není přirozený a nemůžeme ho neustále přehlížet. Je třeba se ho naučit přijmout a pracovat s ním. Co přesně mně pomohlo mě k uzdravení duše, ti moc ráda prozradím v mém online programu NA*rat číslům 🙂 – Kde ti ukážu jak shodit  emoční tuk = částečně nezpracované emoce. Kila navíc, která nejdou dolů i přesto, že se zdravě stravujeme, pravidelně cvičíme. Nelíbí se nám naše tělo, kritizujeme sebe, nesnášíme pohled do zrcadla, nebo se zrcadlu vyhýbáme apod… 

Zkus si každý den po probuzení připomínat, že si úžasná jaká si právě teď. A každý večer než usneš si napiš 3 věci, který se ti ten den povedly, za který si vděčná. Je důležitý si věřit, být sama sebou a nikdy na to nezapomínat.

NEJSEM TU PROTO, ABYCH VÁM UKÁZALA, ŽE JSEM LEPŠÍ NEŽ VY, ALE PROTO, ABYCH VÁM UKÁZALA, ŽE JSEM JEDNA Z VÁS. 

S Láskou, Veru